Fanfiction: Nový rok ve znamení naděje (Hunger Games, Clato)

Všechny po delší době zdravím. Bohužel jsem v poslední době neměla na články jak čas, tak ani nápady. Budu se asi muset polepšit. Každopádně dnes přicházím s jednodílnou Clato povídkou z pohledu Clove, tak snad se bude líbit. :)

Novoroční přípravy u nás doma vrcholily. Catova rodina měla přijít každou chvíli, a i když jsme každý rok slavili tento den společně, maminka byla i tentokrát šíleně nervózní.

Já na rozdíl od ní zdaleka nebyla nervózní kvůli tomu, že bychom je snad nedokázali pohostit. Na to, abychom nakoupili dostatek jídla a pití právě pro tuto příležitost tatínek dával bokem část peněz z výplaty prakticky celý rok. Tohle byl zkrátka ten nejslavnější večer celého roku pro obě naše rodiny.

I když jsem netušila proč, byla jsem vynervovaná. S Catem jsme vždycky byli hodně dobří kamarádi, ale v poslední době jsem k němu začala cítit víc než jen kamarádství.  Nemohla jsem mu to říct. Mí i jeho rodiče vždycky chtěli, abychom se přihlásili jako dobrovolní splátci do her. Ideálně oba najednou. To se nám samozřejmě ani jednomu nelíbilo, protože to znamenalo jediné – jeden z nás by musel umřít. Bohužel, náš věk už nás pomalu nutil k tomu, abychom se her opravdu zúčastnili. A obě naše rodiny chtěly, aby se to stalo v následujícím roce, v roce konání 74. Hladových her.

Rychle jsem se převlékla do svých svátečních šatů, protože Cato s rodinou už klepali na dveře. Všechno bylo perfektně nachystané akorát v čas a rodiče si mohli konečně oddychnout.

Když Cato vstoupil do domu, jako obvykle jsme se objali. Krásně voněl.
„Sluší ti to, Clove,“ řekl mi s úsměvem.

„Děkuju,“ odpověděla jsem a snažila se, aby nešlo vidět, že jsem se začala červenat.

Šli jsme se posadit do našeho menšího obývacího pokoje. Jako každý rok jsme museli asi dvě hodiny strávit s našimi rodiči a poté jsme se spolu mohli vytratit ke mně do pokoje. Naši rodiče se nebáli, že bychom spolu něco mohli mít, brali to zkrátka tak, že jsme nejlepší kamarádi, parťáci do her a až přijde čas, jeden z nás zkrátka umře. V našem kraji brali rodiče mrtvých splátců často jako poctu fakt, že se jejich dítě her mohlo zúčastnit. Bylo to tak odjakživa a každý na to byl vždycky zvyklý. Mně ale poslední dobou dost vrtalo hlavou, proč posíláme naše děti dobrovolně na smrt a ještě je k tomu podněcujeme.

Čas s rodiči se vlekl, zvlášť když jsem věděla, že bych místo toho mohla být s Catem někde o samotě. Jako obvykle nás hodinu před půlnocí pustili ke mně do pokoje, protože už začínali být docela opilí.

S Catem se nám tedy nakonec podařilo vytratit. Chvíli jsme jen tak seděli naproti sobě u mě na posteli a koukali se na sebe. Dělali jsme to tak vždycky. Oba nás to uklidňovalo. Pokaždé, když jsem se mu podívala do očí, cítila jsem se najednou líp, jako kdybych byla víc chráněná.

„Bavil ses už s vašima o tom, jestli trvají na naší účasti v těch dalších hrách?“ zeptala jsem se.

„No snažili se tomu vyhýbat, protože asi tuší, že se mi to nelíbí. Jsi jednou z mých nejlepších kamarádek, nejspíš ta vůbec nejlepší a já o tebe prostě nechci přijít. Ale jo, minimálně mě chtějí následující rok poslat určitě.“

„Sakra. Takže není šance, že bychom se tomu vyhli? Že by se něco stalo a naši nás chtěli poslat do her odděleně?“

„Vážně o tom pochybuju,“ odpověděl se smutným úsměvem.

Pár minut jsem jen seděla a vstřebávala to. Nevěděla jsem, co dělat. Cato byl můj nejbližší kamarád a já ho nechtěla ztratit. Kdybych vyhrála já, nevím, jestli bych dokázala žít s tím, že jsem ho pro vlastní život musela ztratit.

„Ale třeba existuje možnost, jak to udělat, aby ani jeden z nás nezemřel,“ řekl Cato.

Podívala jsem se na něj s výrazem „asi si ze mě děláš srandu a zrovna teď mi to fakt vtipný nepřijde“ a on začal vysvětlovat dál.

„No, však víš, že můj taťka je nejlepší kamarád Tareka, co hry vyhrál a už léta dělá trenéra.“

Odkašlal si a pokračoval dál.

„No a ten se jednou vcelku nechtěně zmínil, že už se párkrát málem stalo, že hry měly dva vítěze.“

„Jak to?“

„Důvody údajně byly různé. Zkoušeli to praktikovat hlavně splátci z odlehlých krajů a nestalo se to mockrát. Ale snažili se udělat cokoliv pro to, aby mohli hry vyhrát oba dva, ne jen jeden z nich. Nakonec se to ale vždycky podařilo Kapitolu nějak zamaskovat a ututlat, prostě jakmile většinou měli podezření, že by tam takový pár mohl být, jednoho z nich nějakou nešťastnou náhodou zabili.“

Srdce mi začalo být hrozně silně. Mohli bychom možná vyhrát oba.

„V tom případě bychom ale museli promyslet, jak na to,“ řekla jsem.

„To rozhodně. Nebude to jenom tak, ale myslím si, že je to naše jediná šance, Clove. A vím, že to nebude jednoduché, bude to nebezpečné a možná to nevyjde, ale všechno je lepší, než abych tě ztratil. Na to tě mám až moc rád,“ řekl on.

Byla jsem nadšená. Možná to byl jen hloupý a malý kousek naděje, hloupý nápad, ale dalo se toho chytit. A s větší dávkou štěstí… Třeba bychom vážně mohli mít šanci.

„Musíme to pořádně promyslet. Ale já bych bez tebe z arény odejít nechtěla.“

„Musíme vymyslet, jak na to, abychom se z ní dostali živí oba. Vyhrajeme buď společně, nebo vůbec. Souhlasíš?“ zeptal se.

„Rozhodně,“ šibalsky jsem se na něj usmála a objala ho.

„Cato, Clove, pojďte, za chvíli je půlnoc!“ zavolal na nás můj otec a tím nám celou tuhle chvilku překazil. Cato vstal a chytl mě za ruku. Společně jsme pak šli za rodiči, abychom si s nimi slavnostně připili na Nový rok.

„Ať se v následujícím roce stane to, co se má stát. Ať jedno z našich dětí vyhraje Hladové hry!“ pronesl přípitek můj otec. Všichni jsme si ťukli a rodiče se spolu dál bavili.

„Tak  na to, abychom vyhráli společně, nebo vůbec,“ pošeptal mi Cato do ucha a dal mi pusu na líčko. Byla to ta nejlepší oslava Nového roku, co jsem kdy zažila.